Ahojky, jak jsem už dávno slíbila, je tady pokračování povídky, kterou jsem jen tak v lednu napsala
(Odkaz na ni pro ty, co ji nečetli, KLIK). Několik lidí si přálo, abych na ni udělala pokračování, které tím pádem věnuji mé spolužačce Lucce, spolužákovi Radkovi a
mému SBéčku Lusi, kterým se povídka moc líbila a tudíž to byli oni, kdo chtěli pokračování =) Doufám, že se vám bude líbit a, že budete mile překvapeni =)
Příjemné čtení přeje ♥♥Hermionka♥♥
Úkryt
Stál na konci dlouhé příjezdové cesty a ještě jednou, naposledy se ohlédl přes rameno na vznešený dům svých rodičů. Tma už se pomalu drala do všech koutů země, všichni se vraceli po namáhavém pracovním dni zpátky domů ke svým blízkým, jen on, on stál sám venku těsně za hranicemi působivosti Fideliova zaklínadla se svou černou sovou a s dvěmi černými kufry - černými, jako byo jeho svědomí. Co se mnou bude, kam se poděju...matka ani otec mi nevěří a ani ten hloupý skřítek mi nepomůže... Pomyslel si pro sebe....nevěděl co má udělat, mozek mu pracoval na plné obrátky a srdce bušilo jako nikdy předtím.
Do konce prázdnin zbývalo ještě několik dní, ale kam měl na tu dobu složit hlavu? ...Co bude dělat, až školní rok skončí? Kdo se o něj postará? ….A kdo mu ten poslední rok v Bradavicích zaplatí? Otázek se mu v hlavě míhalo hned několik, ale odpověď na ně nebyla žádná. Tohle byly bezesporu moje nejhorší narozeniny. Napadlo ho, když zvedal ze země obzvlášť těžké kufry, aby mohl odejít. Narozeniny! zopakoval si pro sebe v duchu. Mohlo ho to napadnout už dříve a nemusel tam celou věčnost stát a mrznout. Vytáhl z cestovního pláště hůlku, něco zamumlal a jeho kufry i se vytratily. Poté hůlku zastrčil do kapsy a vydal se dlouhou úzkou lesní pěšinkou na místo, o kterém věděl jen on a jeho dva nejlepší přátelé - Grabbe a Goylle.
Cesta byla dlouhá, nevěděl, jak dlouho už jde, věděl jen to, že už to místo musí brzy najít. Jeho sova letěla stále nad ním, aby věděla, kde ho má najít. Cesta se táhla ještě dlouho až k břehu Severního moře, kde stála malá dřevěná chatrč se střechou posázenou mušlemi. Přišel až k ní, zatáhl za kliku dveří, které ale byly kupodivu zamčené. Bylo mu už sedmnáct a to znamenalo, že mohl používat bez omezení kouzla, vytáhl hůlku, namířil s ní na kliku dveří a zamumlal "Alohomora" , zámek klapl a dveře se otevřely.
Vešel dovnitř a hned za ním vletěla úzkými dřevěnými sukovatými dveřmi jeho sova. Uvnitř to vypadalo mnohem lépe a útulněji než zvenčí. Stěny byly vymalovány na zeleno a na každé z nich byl jeden stříbrný znak Zmiozelu, podlahy byly pokryty tmavě zeleným kobercem, v pravém rohu místnosti stál mohutný krb, ve kterém plápolal oheň, naproti něj se rozléhala pohovka z hadí kůže a celou místnost ozařovalo světlo z několika malých okének. Čekal ho snad někdo? Goyle ani Crabbe by to přeci nemohli stihnout tak rychle - musel tady být někdo cizí.
,,Je tady někdo?" zeptal se hlasitě ve středu místnosti a v ruce již pevně svíral svou hůlku s blánou z dračího srdce připravenou k sebeobraně. Odpovědělo mu jen slabé zapraskání dřeva v uhasínajícím krbu. Nastala tma, oheň v krbu nadobro vyhasl a nezbyl po něm ani proužek světla, které mu před tím dodávalo alespoň malý pocit bezpečí. Najednou zaslech dusot nad sebou. Bylo to jasné, někdo tady musel být a ten někdo byl v podkroví. Draco se pomalu připlížil ke dveřím, ze kterých vedly schody do podkroví a stoupal po schodech nahoru. Pode dveřmi uviděl slabý pramínek světla, opatrně došel poslední schody a dával si při tom ohromný pozor, aby ani jeden nezapraskal, poté prudce mávl hůlkou a dveře se rozletěly dokořán.
"Expelliarmus" vykřikl Draco a mířil hůlkou doprostřed místnosti, kde z houpacího křesla vyskočila stará skřítka, která v něm před tím seděla a nejspíše pletla dvoubarevnou šálu.
"Co jsi zač?" vypálil na ni hned z ostra a stále na ni mířil svou hůlkou.
"Jsem Daisy, domácí skřítka, nebojte se pane Draco, jsem tady, abych vám podala pomocnou ruku." ujistila ho a opět se usadila do pohodlného houpacího křesla.
Draco nevěděl, co si má myslet, nějakou tu chvíli ji nedůvěřivě porozoval, přemýšlel co má udělat a nakonec došel k názoru, že pokud by mu chtěla skřítka ublížit, už dávno by to udělala, protože, jak věděl, domácí skřítkové k tomu, aby mohli čarovat nepotřebovali obvykle ani obyčejné mávnutí ruky.
"Jak mi chceš pomoct a kdo tě poslal?" zeptal se jí teď už o něco důvěřivěji, než předtím a zahleděl se jí do jejích obrovských kaštanově hnědých, kulatých očí o velikosti tenisových míčků, kolem kterých byly malé jizvičky, ke kterým přišla nejspíše po nějakém úraze.
Daisy si ho stále prohlížela a neustále zarytě mlčela, jen mlčela a pohupovala se v křesle, jakoby jen přemýšlela, odkud má začít a přitom nemohla najít začátek, nebo správná slova.
Najednou Draco uslyšel šum křídel a ťukot na okno. Za oknem seděla drobná, světlehnědá sova a na noze jí visel malý ušmudlaný papírek. Skřítka sotva zaregistrovala přítomnost sovy, vyskočila z křesla, rychle odcupitala k oknu, otevřela ho a sově, která vletěla dovnitř vzala modrý lísteček a přečetla si ho. "Muselo na něm být něco důležitého..." pomyslel si Draco, když si Daisy něco pro sebe zamumlala, zmačkala lístek v ruce, druhou rukou luskla a lístek během několika vteřin zhořel. "Pane Malfoyi,"ozvala se najednou do ticha skřítka. "Odteď, pokud budete cokoli potřebovat, jsem vám plně k službám, jsem vaše osobní "zástupce", zdroj vašich peněžních zásob, jídla a všeho ostatního."
Draco se na ni udiveně díval a až teď si všimnul, jak byla skřítka oblečená. Na sobě měla jen nějaký růžový hadr upevněný kolem krku šňůrkou a na nohou měla o nic méně růžové pantofle.
"Proč mi chceš pomoct?"zeptal se a pohlédl do jejích očí, ve kterých se mírně zablesklo.
"Můj pán si to přeje,"odpověděla mu " Jeho jméno mám zakázáno prozradit pane Draco,"dodala hbitě, jakoby mu četla myšlenky, protože právě na toto se jí chtěl zeptat. Uběhlo několik minut od chvíle, kdy v místnosti zaznělo poslední slovo. Draco si začal uvědomovat, jak je to velmi podivné, že zrovna, když sám potřebuje velikou pomoc a podporu, si na něj v jeho skromném úkrytu najde skříka na rozkaz neznámého čaroděje ěi ěarodějky a jen tak, pro nic za nic mu nabízí svou pomoc.
Minuty se proměnily v hodiny a skřítka dopletla, zvedla se z křesla a pověděla Dracovi: "Je už pozdě, měl byste si jít lehnout pane, váš pokoj je připraven, druhé dveře vlevo o patro níže, dobrou noc pane." Poté vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Ponějaké chvíli si i sám Draco uvědomil, že nemá cenu tady vysedávat, že ráno bude moudřejší večera a, že si půjde raději lehnout. Zvedl se ze země, na kterou se před několika hodninami posadil, rychlým krokem přešel místnost, u dveří zhasl jedinou olejovou lampu, která ještě svítila a odebral se po schodech dolů s rozsvícenou hůlkou hledat svůj pokoj.
Našel ho velice rychle, byl na místě, jak říkala Daisy, druhé dveře vlevo od schodů o patro níže. Otevřel dveře svého pokoje, vešel dovnitř a posadil se na velmi pohodlnou postel ležící vedle drobného okna s výhledem na moře. Jeho pokoj měl stejně barevné stěny, jako měl obývací pokoj v přízemí, zdobily ho obrazy plné spících a pochrupujících postav, které jen občas něco nesrozumitelného zažbleptly pod nosem ze spánku. Vedle postele ležel noční stolek se starou, zaprášenou olejovou lampou a v pravém koutě místnosti se rozvalovala mohutná šatní skříň jen s polovinou dveří. Draco se raději nešel podívat, co je v ní, aby se tady pak nebál zůstat ani tu jednu noc.
Blížila se pomalu půlnoc a Draco už dávno tvrdě spal. Zdál se mu dlouhý sen o oněch dlouhých letních prázninách a o včerejším dni, kdy se mu zhroutil celý jeho dosavadní a také budoucí život, kdy přišel o svou váženou a všemi velmi uznávanou rodinu, ale také o tom, jak přišel sem a jak mu nabídla tajemná skřítka svou pomoc.... Najednou se prudce vzbudil a uslyšel, jak někdo usilovně bouchá na venkovní dveře, popadl svou hůlku, rozsvítil ji a běžel po schodech dolů k venkovním dveřím. "Kdo je tam?"zeptal se a srdce mu bušilo jako o závod.
"To jsem já, Crabbe! Otevři mi Draco."ozval se za dveřmi známý hlas jednoho z jeho nejlepších kamarádů. Draco neváhal a otevřel dveře, v nichž spatřil Crabbea, jak stojí celý zmáčený v tmě. O pár okamžiků později už stál Draco s Crabbem v obývacím pokoji a bavili se spolu. "Kdes byl tak dlouho?"vyptával se ho okamžitě Draco. "Víš, jakou dobu už jsem tady a čekám, až se mi jeden z vás ozve? ...A kde máš vůbec Goylla?"sypal ze sebe otázky najednou, jakoby nevěděl, kterou má použít dříve. "No, Draco víš, Goylle teď nemohl přijet, je v Rumunsku....odvolali si ho tam rodiče, prý kvůli něčemu důležitému, ale tohle jsem ti měl doručit." řekl Dracovi a podal mu nějaký zmuchlaný cár papíru. "Díky řekl Draco, pojď, přečtu si to nahoře a pak ti povím vše, co se stalo."
Crabbe na to nic neodpověděl a následoval Draca nahoru po schodech do jeho pokoje.